Legendy

Poklad na Čeladné

Skoro každý ve Frýdlantě nad Ostravicí a v okolních dědinách slyšel vyprávět o velikém pokladu, který je ukryt na Čeladné. Jednou tkalci vyčetli ze starých knih, jak je možno poklad vyzvednout. Hledač musí být narozen na Bílou neděli a v pašijové dny musí hledět do země pomocí prutů virgulí a spatří ukrytý poklad.

Dva tkalci se domluvili a šli poklad hledat. Kopali, kopali a za chvíli našli bednu s pokladem. Dobře věděli, že při vyzvedávání nesmí za žádnou cenu promluvit, jinak by se jim zle vedlo. Najednou jel kolem nich kočár tažený čtyřmi koňmi a po chvíli jel za nimi pacholek s těžkým formanským vozem taženým jedním vychrtlým koníkem. A hned se jich zeptal: ,,Prosím vás, ludkové, je ten kočár už daleko?“ Pak projel kolem nich pán na koze a za ním trpaslík s kolečky a staral se: „Prosím vás, ludkové, dohoním ten kočár?“ Tkalci se dali do smíchu a jeden se neudržel a na trpaslíka zavolal: „Jak se nemám smát, dyž ty, boraku, chceš dohnat kočár o čtyřech koních, což tu už před hodinu jel!“.

V ten ráz poklad zmizel a strašlivý vichr zasypal jámu a vyzdvihl nebohé tkalce do výše a jednoho z nich zanesl až na Ondřejník, druhého na Smrk. Byli rádi, že si zachovali život. Až pozdě v noci dorazili domů. Měli si znovu přečíst, že nesmí za žádnou cenu při kopání promluvit. Duchové je zkoušeli a tkalci neobstáli. Poklad tak čeká na další hledače.

Jiřina a Jaromír Poláškovi
Pověsti a legendy Moravy a Slezska

Čertovy mlýny u Čeladné

S Radhoštěm sousedí hora Kněhyně (1257 m n.m.). Ve skalnatém svahu Kněhyně, nedaleko vesnice Čeladné, je vyhloubena hluboká strouha lemovaná množstvím velikých balvanů. Tomuto místu se říká „Čertovy mlýny“, podle místních též „Čerťáky“. Kdysi před mnoha lety přišel k jednomu sedlákovi čert a ptal se ho, jestli by mu nedal dceru za manželku. Sedlák přislíbil, že mu ji dá, ale že mu musí za jednu noc postavit mlýn na potoce. Všechno má vykonat sám a dříve, než kohout zakokrhá. Čert okamžitě souhlasil, a tak se spolu sadi1i. Když už pomalu přicházel večer, čert v přestrojení obešel celou dědinu a skoupil všechny kohouty, co tam lidé měli. Sedlák se to dozvěděl a stačil jednoho kohouta schovat. Za chvíli měl návštěvu, čert k němu přišel pro kohouta. Smlouvali dlouho, ale nakonec mu kohouta prodal.
Pak čert odnesl všechny skoupené kohouty někam do díry a hned se dal do stavění. Stavěl celou noc a práce mu šla rychle od ruky. Nad ránem měl celý mlýn dostavěný a zbývalo mu jenom donést mlýnský kámen. Sám si pro sebe říkal: „Však já to udělám eště do teho času, jak sem se se sedlákem umluvil, a možu stavjať až do svitaňa, dy mi něma ani kdo zakokryhať, dyž sem všechny kohuty po celé dědině skupil.“ Dal se hned zase do práce, ale chyběl mu ten mlýnský kámen. Tak vzal silný řetěz, že na něj ten kámen uváže. Za chvíli měl kámen naložený na zádech a pomalu s ním šel do vesnice.

Najednou poblíž zakokrhal kohout a čertovi hned ten obrovitý kámen spadl ze zad. Čert zaklel., až se země otřásla, neboť sázku se sedlákem prohrál. Sedlák totiž nebyl tak hloupý, jak se před čertem dělal, a hned, jak se začalo rozednívat, vyhodil kohouta za plot a ten „zakokryhal“. Sedlák se radoval, že sázku vyhrál a že čertovi nemusí dát dceru za ženu. Měl z toho „horucnu radosť, že tak Čerta ošvabil a že včilek ma na věčný čas od něho pokuj“.

Dodnes se prý dají v Čeladné najít zbytky Čertova mlýna a leží tam i velký mlýnský kámen, kvůli kterému. čert sázku prohrál. Na kameni je vidět vytlačená čertová záda a velké díry od vytlačeného ohnivého řetězu. A kdo tomu nevěří, může se na to přeptat Anny Štochlové, osmdesátileté výměnkářky z Čeladné, pokud si s ní domluví schůzku u nebeské brány, neboť příběh vyprávěla před více než sedmdesáti lety.

Jířina a Jaromír Poláškovi
Pověsti a legendy Moravy a Slezska

Kamenný pes

Je to už moc dávno. Tehdy ještě nejezdily vlaky, ještě se formančilo. Byly to pěkné časy! Pro zboží se jezdívalo daleko do světa. Pro sůl až do Krakova, výměnou za čerstvé nebo sušené ovoce. A pro obilí jezdili formani až do Uher. Vozili odtamtud i perleť výměnou za vlnu. Do Uher vozili dřevo a domů obilí. Protože na Beskydě se tehdy málo země osévalo. Jen tu a tam kousek ovsa nebo ječmene na placky. Na kopcích zvonily zvonečky ovcí a koz. Jiného tehdy lidé ani neznali ani nepotřebovali.
Jeden gazda tehdy také formančil. Byl odkudsi z Čeladné. Také byl kdysi se dřevem v Uhrách pro obilí a potkal se tam s jakýmsi velmi bohatým hospodářem.
Ptal se toho formana: „Odkud jsi?“
„Ale, tam z moravské strany. Z Čeladné, jestli víš.“
„Z Čeladné? A víš o tom kamenném psu na vrchu nad Čeladnou?“
„Och. Jistěže o něm vím. Dobře!“ povídá forman.
„Tak poslouchej. Dovez mi toho psa, dobře se ti odměním.“
„Co by ne,“ povídá forman a také to milému hospodáři hned přislíbil.
Ten mu všechno dřevo za pěkné obilí vyměnil a ještě mu přidal závdanek i na toho psa. Jen ať mu ho brzy přiveze, přikazoval.
Forman souhlasil a hned jel na milou Moravu, na Čeladnou, domů. Ani o tom doma nikomu nic neřekl, vzal pacholka, aby mu pomohl a jel pro toho psa.
Sotva se jim ho podařilo pomocí sochorů naložit, jak byl těžký. Přikryli ho chvojím a jeli domů, až kola praštěly. Jak by nepraštěly, když je kamenný, myslel si gazda. A pacholkovi přikázal, aby o tom nikde nemluvil. Druhého dne gazda jel zpátky do Uher. Počasí bylo pěkné, i cesty, jelo se mu dobře.
Uherský hospodář měl velkou radost, že mu forman splnil přání, div ho neobjímal. Až to bylo formanovi divné. Hospodář nechal pacholky donést psa do světnice a poslal je pryč, na pole. Potom vzal za dveřmi sekeru a praštil toho psa, až mu hlava uletěla. Tu se začaly z psiska sypat peníze. Zlaté i stříbrné. Pes byl uvnitř dutý a plný těch peněz. Jen se leskly, když na ně sluníčko oknem zasvítilo.
Ach, zalitoval v duchu forman. Jaké bohatství mohl mít! Jak byl hloupý, že to sem vezl!
Hospodář, jako by uhodl jeho myšlenky, vzal košík a nasypal ho vrchovatě zlatem.
„Tu máš, za to, žes mi splnil přání. Víš, já jsem také z Moravy, ale musel jsem odtamtud kdysi utéct. I s kamarády. Ale ti už nejsou na světě, tak to všechno patří mi.“ A lopatou házel peníze to truhly, co stála v koutě světnice. Tak si vzal forman svůj díl a hospodář mu ještě nasypal do pytlů pěkného obilí, kolik vůz uvezl. Takové ještě nikdo z Uher nevezl. Teď už forman nelitoval. Zlato nasypal do jednoho pytle nahoru a jel domů. Koně ten náklad sotva táhly.

podle Jana Kobzáně (O zbojníkoch a pokladoch)